Mezi masáží penisu a onanií je jeden základní rozdíl. Znáte starý vtip tvrdící, že ten kdo říká, že nikdy neonanoval, ten to dělá dodnes? Je úplně jedno, jak sebeukájení budeme nazývat, zdali masturbací, nebo onanií. Také vám tam něco logicky nesedí? Také to neříkáte a také to děláte dodnes? A dělá nám to všem dobře? Pokud tím nikomu neubližujeme a nikoho nepohoršujeme, tak o co jde? Na druhou stranu, když se naší mužské chlouby chopí ženská ruka, posune tuhle radost na úplně jiný stupeň. Neděláte si to sami.
Přestože to děláme pořád, po celé generace a všichni to ví, tak onanie přesto patří k extrémně tabuizovaným tématům k hovoru. Platí to jak pro muže tak pro ženy, neboť i ženy mají potřebu „udělat si dobře“ a zároveň ani ony to jako předmět hovoru nevyhledávají. U všech zůstává tohle téma pod pokličkou a zahalené přítmím soukromí a intimity.
Mimochodem sebeukájení znají například vychovatelky ve školkách, kde si děti se svým přirozením přirozeně hrají a jsou za to napomínány. Kdo kdy neslyšel, že kdo onanuje, ten hluchne nebo má chlupaté dlaně. Výhrůžky podle některých psychologů mohou vést až k takzvanému „kastračnímu komplexu“ kdy mládenec má reálný strach, aby o své mužství díky kastraci nepřišel. Sám si pamatuji, že jako kluk jsem věřil hlášce, že každý chlap má kýbl spermatu a když ho použije, třeba i v rámci onanie, tak už další nemá a stane se neplodným. Hloupost, samozřejmě. Ale říkejte to puberťákovi, který právě objevil slast samohany.
Co bych bývalí absolventi základní služby dali za masáž penisu ženskou rukou během povinné dvouleté základní vojenské služby. A tohle vím náhodou úplně přesně, protože čas od času se do kasáren povedlo propašovat holky, které podobné služby poskytovaly. Samozřejmě nejen masáž. Řekněme, že i leckterá současná eskort společnice v Praze by se tehdy mohla lecčemu přiučit. To je ta dobrá zpráva. Špatná je, že prvoročáci neměli nárok a ti co sloužili druhým rokem, tak často taky ne. Bylo nás zkrátka příliš moc. Nicméně z hlediska „kapitalistického“ úhlu pohledu šlo o klasickou situaci. Kde byla poptávka, časem si za plot a ostnatý drát proklestila i nabídka.
Na politickém školení mužstva nám sice vykládali, jak nebezpečné je se s čímkoli komukoli svěřovat, jenže tihle chlápci s plnou pusou řečí šli večer za manželkou a teplou večeří. My, pokud byl opravdu šťastný den, jsme měli holku zpoza plotu (lezlo se dírou speciálně vystříhanou pro účely tajných odchodů a příchodů)..
O to víc si cením toho, že když člověk chce, může si v civilu masáž penisu dopřát aniž by riskoval „třicet ostrých“, což znamenalo měsíc ve vojenské base, které bylo nutno nasloužit. Jenže organizace pobytu holek byla poměrně sofistikovaná. Na strategických místech byly rozestaveny hlídky tak, aby byl čas na jejich „evakuaci“. Důstojníci podle mě tušili, že se něco podobného děje a vše bylo veřejným tajemstvím jen proto, že pokud chtěli situaci řešit, museli by přiznat, že vznikla. Že ji dopustili. Že své svěřence neuhlídali.
„Vojna není kojná“ a „vojna udělá z chlapce chlapa“. Tyhle dvě naprosto nesmyslné klišé mě vytáčejí dodnes. Samozřejmě, že vojna není kojná, stejně tak jako vodotrysk není kolotoč. A řeči o posunutí se do „mužské fáze života“ vzaly za své hned poté, co vznikla profesionální armáda.
Naprostá většina dnešních mladíků nemá za sebou zkušenosti s vojenskou službou a ani v nejmenším to neznamená, že z nich nebudou chlapi. Instalatéři, lékaři, policisté, hasiči… Z duše nesnáším podobné motivační hesla a citáty, přičemž za nejhorší považuji „když nemůžeš, tak přidej“. Za něco takového by mělo být nejméně „třicet ostrých“.
